Světový skauting

I. KOŘENY SKAUTINGU

Když se hovoří o zdrojích a předchůdcích skautingu, bývá zvykem vyjmenovat několik postav, které se v dějinách tak či onak věnovali problému výchovy mladých lidí, nebo prosazovali vztah k přírodě. Zpravidla se tak na seznam dostane především J. J. Rousseau, J. A. Komenský a W. D. Thoreau. Domnívám se, že takový pohled na kořeny skautingu je povrchní a příliš mechanický, neboť sice správně zachycuje zdroje některých dílčích aspektů skautingu, neidentifikuje však to, co je pro skauting naprosto základní a konstitutivní. Mám za to, že chceme-li nalézt skutečné kořeny skautingu, ideje a tradice, ze kterých toto hnutí vyrůstá, musíme se zaměřit na konkrétní obsah skautských idejí a výchovných metod, a hledat, odkud byly načerpány. Domnívám se, že pokud to učiníme, vyvstanou před námi dva hlavní zdroje skautingu.

Tím prvním a základním je nepochybně západní křesťanská myšlenková a hodnotová tradice. Ačkoliv se skauting definuje jako konfesně nezávislé hnutí, přece nelze popřít, že veškerá jeho hodnotová a myšlenková výbava je v jádru křesťanská: hodnoty jako uznání lidské svobody a důstojnosti, vědomí povinnosti k přesažnému mravnímu řádu, individuální odpovědnost, snaha o nezištnou pomoc druhým – to vše patří k jádru toho, co tato tradice světu přináší.

Zdrojem druhým, který je ovšem od prvního neoddělitelný, je klasické tradiční pojetí výchovy (včetně mravní a sociální výchovy) jako rozvoje přirozených schopností člověka, jako uskutečnění a naplnění přirozených tendencí lidské přirozenosti. Skautské pojetí výchovy tak stojí do značné míry v protikladu proti představě mnoha novověkých myslitelů, že lidská přirozenost a mravní řád jsou v rozporu, že etické normy chování vycházejí především z pragmatické potřeby stanovit hranice přirozenému lidskému egoismu, aby společnost vůbec mohla fungovat, a působí tedy v podstatě proti přirozenému zaměření člověka. Skauting se tím vlastně vrací ke staré, platónsko-aristotelsko-křesťanské etice přirozeného zákona a z ní vyplývající metody přirozené výchovy – kterou ovšem dokázal velmi originálně rozvinout.

II. ZROZENÍ SKAUTINGU

Ještě než se zmíníme o okolnostech vlastního založení skautingu Baden-Powellem, je třeba zmínit jinou osobnost, která měla na toto hnutí (a o českém skautingu to platí dvojnásob) rovněž mimořádný vliv.

Jedná se o Ernesta Thompsona Setona, přezdívaného „Black Wolf“ – „Černý Vlk“. Tento zálesák, znalec přítrody, spisovatel a kreslíř založil už v roce 1902 ve Spojených státech organizaci Woodcraft Indians (v roce 1916 se změnila na Woodcraft League) – organizaci či spíše hnutí nejen pro chlapce, postavené na idálu života v přírodě, hnutí naplněné romantikou amerických Indiánů, s vypracovanou symbolikou, rituály a výchovným a sebevýchovným programem v duchu lesní moudrosti. Základní rysy hnutí popsal Seton ve dvou knihách: Svitek březové kůry a Kniha lesní moudrosti. Seton je proto považován buď za přímého předchůdce skautingu, nebo dokonce za jeho spoluzakladatele: byl jedním z bezprostředních inspirátorů Baden-Powella, a jeho organizace ve Spojených státech dokonce na přechodnou dobu se skautingem splynula. Nakonec však woodcrafterství zůstalo hnutím samostatným, i když se skautingem silně spřízněným. Od skautingu jej odlišuje větší důraz na blízkost přírodě a tradici přírodních národů (zejména Indiánů) a naopak absence formálních prvků jako je např. skautský kroj, poněkud odlišný systém organizace (kmeny smíšené z členů různého věku a obojího pohlaví, na rozdíl od věkově specifikovaných a většinou nekoedukovaných skautských družin a oddílů), vlastní ideové základy odvozené z indiánských tradic (dvanáct zákonů lesní moudrosti), symbolika (čtyřnásobný oheň) i vzdělávací a výchovné metody (cesty čtyř světel, mistrovství lesní moudrosti).

Za okamžik vzniku skautingu jako takového se pokládá rok 1907, kdy Sir Robert Baden-Powell (mezi skauty známý prostě jako B.P.), britský generál proslavený úspěšnou obranou jihoafrického Mafekingu, podnikl s asi 20 chlapci první pokusný skautský tábor na ostrově Brownsea. Úspěch tábora jej podnítil k pokračování v projektu: během jara 1908 dokončil a vydal rukopis knihy Scouting for Boys, knihy, v níž, jak název napovídá, B.P. představoval a nabízel skautský program chlapcům, a to v tak přístupné a srozumitelné formě, že kniha ihned získala jejich zájem, takže když B.P. v září 1909 svolal celonárodní setkání skautů, aby zjistil, jaký ohlas skauting mezi chlapci vyvolal, reagovalo více než 10 000 chlapců – a k Baden-Powellově ohromení i několik skupinek dívek. Za rok už prvních skautek bylo na 6000. B.P. byl nucen na situaci reagovat: načrtl zhruba program dívčího hnutí, a požádal svoji sestru Agnes, aby se dívčí organizace ujala: jmenoval ji předsedkyní výboru sesterského hnutí – „Girl Guides Association“. To bylo v roce 1910, a téhož roku také B.P. definitivně opustil armádu, aby se mohl nadále věnovat pouze skautům. Tou dobou byl už skauting se svými více než 100 000 členy nejdůležitějším mládežnickým hnutím v Británii.

III. DALŠÍ VÝVOJ A SOUČASNOST

Ohlas knihy Scouting for Boys nezůstal omezen pouze na Británii. Už v roce 1908 vznikly první skautské oddíly v Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, a v dalších letech se hnutí rychle šířilo do dalších zemí. B.P. si přál, aby britský původ a identita skautingu neupadly v zapomnění a požádal proto krále, aby skautingu udělil Královskou Chartu skautingu. Král bez váhání vyhověl: k udělení Charty, aktu, který představoval významné právní zakotvení skautské organizace, došlo 4. ledna 1912. Později získal Královskou Chartu i dívčí skauting.

V tomto roce došlo i k další důležité události: 30. října 1912 se B.P. oženil se slečnou Olave Saint Clair Soames, s níž se seznámil při cestě lodí na jaře tohoto roku, a která byla přesně o 32 let mladší (narodila se, stejně jako on, 22. února). Jeho žena se ihned zapojila do služby skautskému hnutí: v roce 1916 byla jmenována „vrchní zpravodajkou“ hnutí, v roce 1918 byl tento titul změněn na „Chief Guide“ – „Náčelní skautek“, a v roce 1930 byla Lady B.P. jmenována první a poslední „Světovou náčelní skautek“ („Chief Guide of the World“).

Vývoj a šíření skautingu pokračovalo. V roce 1920 se v Londýně konalo první skautské Jamboree: mezinárodní setkání všech skautů, na němž byl B.P. spontánně uznán světovým skautským náčelníkem. Krátce před začátkem jamboree proběhla první mezinárodní skautská konference, která rozhodla o vytvoření mezionárodního skautského ústředí. K tomu došlo v roce 1922 na druhé skautské konferenci v Paříži, kde byla rovněž přijata Skautská ústava. To byl zrod mezinárodního chlapeckého skautského ústředí, které teprve v roce 1973 dostalo název Světová organizace skuatského hnutí, zkráceně WOSM (World Organization of the Scout Movement). Sídlo ústředí bylo nejprve v Londýně, v r.1958 bylo přesunuto do Ottawy a konečně v r. 1968 do Ženevy.

Pokud se týče mezinárodní organizace skautek, již v roce 1919 vytvořila Olave B.P. Mezinárodní radu skautek, jako prostředek pro vzájemnou komunikaci národních organizací. V roce 1920 se pak konala první mezinárodní konference skautek, a v roce 1928 byla založena Světová asociace skautek – WAGGGS (World Association of Girl Guides and Girl Scouts) se sídlem v Londýně. I přes určité problémy a mírně odlišné přístupy obou organizací (např. WOSM se od r. 1973 nepovažuje za výlučně chlapeckou organizaci a spíše se pokládá za reprezentanta Baden-Powellova skautingu jako takového, naproti tomu WAGGGS klade důraz na svébytnou identitu dívčího skautingu) spolu obě světová ústředí vzájemně spolupracují.

V souvislosti s WOSM a WAGGGS je třeba zmínit dvě mezinárodní organizace sdružující katolické skautské organizace: je to Mezinárodní konference katolických skautů (ICCS – International Catholic Conference of Scouting) a Mezinárodní konference katolických skautek (ICCG – International Catholic Conference of Guiding). Tyto organizace nevystupují jako konkurentí WOSM a WAGGGS, nýbrž jsou členy těchto organizací a vzájemně spolupracují. Jedná se tedy o jakousi katolickou platformu v rámci WOSM a WAGGGS.

K WAGGGS a WOSM se dále druží ještě Mezinárodní společenství skautů a skautek (ISGF – International Scout and Guide Fellowship, do roku 1996 IFOFSAG – International Fellowship of Former Scouts and Guides), organizace sdružující dospělé skauty, která byla založena v roce 1953 „s plným a vřelým souhlasem“ (budoucího) WOSM a WAGGGS. Sídlem ISGF je Brusel, a jejím cílem je uvádět v život skautský ideál služby, zůstat ve styku se skautingem, podporovat celosvětový skauting a posilovat kontakty všech svých členů.

Kromě WOSM, WAGGGS a ISGF, které se společně považují za právoplatné a výlučné reprezentanty Baden-Powellovského skautingu, existují i mnohem menší mezinárodní organizace konkurenční, které zmíněné „trojce“ většinou vytýkají odklon od původních idejí zakladatele. Jejich existence souvisí rovněž s faktem, že politikou WOSM a WAGGGS je, že připouštějí členství pouze jediné organizace z každého státu: ve většině zemí však existuje více skautských organizací, často i více než deset.

První z těchto konkurenčních organizací Mezinárodní unie evropských skautek a skautů – Federace evropského skautingu (L’Union Internationale des Guides et Scouts d’Europe – Fédération du Scoutisme Européen; zkratka UIGSE-FSE, případně pouze jedno z toho), vznikla v roce 1963 podpisem „Federální smlouvy“ mezi několika evropskými křesťanskými skautskými organizacemi; avšak myšlenka mezinárodní skautské organizace hlásící se zásadně ke křesťanské víře a evropské kultuře jako ke svému myšlenkovému základu již předtím několik let klíčila v Německu a ve Francii. UIGSE-FSE se definuje jako mezinárodní skautská asociace národních organizací, jejímž cílem je uskutečňovat Baden-Powellův skauting na evropských křesťanských základech a která vyznává ideu jednotné Evropy. Vedle Baden-Powella se hlásí též k zakladateli skautingu ve Francii, katolickému knězi Jacquesovi Sevinovi (1882-1951). Sídlem „Euroskautů“, jak u nás bývají nazýváni, je Château-Landon, Route de Montargis ve Francii, a jejich členské organizace existují ve vícero evropských státech a v Québecu – jedná se převážně, ale ne výlučně, o katolické skautské organizace. Zdá se, že UIGSE a předchozí tři organizace neudržují navzájem žádné styky.

Mimo tyto existují v mnoha zemích organizace hlásící se ke skautingu, které nejsou členy žádných mezinárodních organizací. V roce 1996 vznikla v německém Laubachu Světová federace nezávislých skautů (WFIS, World Federation of Independent Scouts), která si klade za cíl tyto nezávislé skautské organizace spojovat a organizovat společné tábory, vůdcovské kursy a jamboree. Federace je rovněž orientována spíše tradicionalisticky (má jistou návaznost na anglickou Baden-Powell Scouts‘ Association vzniknuvší v roce 1970 a hlásící se k tradičnímu skautingu, které se stala členem WFIS). Evropská sekce Federace vznikla v roce 1999 a sdružuje více než 10 skautských organizací z různých evropských států, zvláště z Německa. Další členské organizace Federace existují v Severní a Jižní Americe a v Japonsku; celkem Federace sdružuje více než 50 organizací z cca. 30 zemí.